Domov je místo, kde žijeme. Jsou to i lidé, a to nejen nám blízcí z rodiny, ale také sousedé – bližší i vzdálenější. A nesmíme zapomenout ani na naše domácí mazlíčky – zvířata. Teprve, když začneme někdy uvažovat o přestěhování, tak najednou vidíme a pociťujeme, jak vše spolu souvisí a je vzájemně propojené a propletené. Jako kořeny v zemi. Ne nadarmo se říká, že člověk v nějakém místě zapustil kořeny. A stejně jako pro rostliny, stromy jsou kořeny životně důležité, tak i pro člověka je důležitý domov, aby mohl spokojeně žít.
Každému z nás vyhovuje k životu trochu něco jiného, proto i domovy jsou různé. Snažíme se vytvářet si pěkné prostředí kolem sebe, abychom měli opravdový domov, kam se rádi vracíme. To, že patří k domovu i zdánlivě obyčejná a ne tak důležitá místa, krásně popsal ve své básni Cestička k domovu básník Karel Václav Rais (1859 – 1926), kterou se většina z nás musela naučit ve škole nazpaměť. A určitě toho nikdo nelituje, protože její slova jsou pravdivá a plná lásky, že si je člověk lehce ukládá do paměti. Jako by to byla báseň právě o naší cestě, po které chodíme domů – je nám prostě blízká.
Cestička k domovu A kdybych ve světě
známě se vine – bůhví kam zašel,
hezčí je, krásnější tu cestu k domovu
než všechny jiné. vždycky bych našel.
Douška a šalvěje A kdybych ve světě
kolem ní voní, smutně se míval,
nikde se nechodí, na téhle cestičce
tak jako po ní. vždy bych si zpíval.
Stejně tak to měli i Jana s Pavlem. Nastěhovali se do bytu v menším panelovém domě. Pod okny jim rostlo několik malých borovic a modřínů, poblíž louka i les. Tady se jim určitě bude líbit, protože oba přírodu měli moc rádi. Když se Jana zeptala Pavla, jestli mu nevadí, že nemají dům se zahradou, jak byl doposud zvyklý, s úsměvem odpověděl: „Ne, můj domov je tam, kde jsi ty. A jestli někdy nějaký dům máme mít, tak ho mít budeme.“
